Deti a emócie
10 vecí, na ktoré pamätať, keď sa dieťa začne hnevať...
1. Zhluboka se nadechněte. Připomeňte si, že tady nehrozí žádné nebezpečí, není to nouzová situace. Vyhněte se tomu, abyste se dostali do stavu „boje“ nebo „útěku.“ Pomůže to vašemu dítěti se zklidnit a demonstrujete tím ovládání emocí.
2. Připomeňte si, že záchvaty hněvu jsou od přírody způsobem, jak pomoci malým lidem vypustit páru. Jejich mozky se stále vyvíjí a ještě nemají ty nervová spojení pro sebekontrolu jako my. (A ani my vždy neovládáme svůj hněv moc dobře, ani jako dospělí!).
Ten nejlepší způsob, jak pomoci dětem vyvinout tyto nervová spojení je nabídnout jim empatii, když jsou rozčílení a i jindy. Je to v pořádku – vlastně dobré – pro dítě, když tyto spletité, hněvivé, bolavé pocity vyjádří. Poté, co děti během záchvatu podpoříme, cítí se nám blíž a více nám důvěřují. Cítí se uvnitř méně zranitelné, takže mohou být více emocionálně štědré k ostatním. Nejsou tak nepoddajné a náročné.
3. Pamatujte, že hněv pochází z naší reakce „boj, útěk nebo umrtvení.“ Znamená to, že je to obrana vůči ohrožení. Někdy to ohrožení přichází zvenčí. Ale většinou ne. Vidíme ohrožení tam venku, protože si v sobě nosíme staré potlačené emoce jako křivdu, strach a smutek. Cokoli se pak v tom momentě děje, startuje tyto staré pocity a my vklouzneme do stavu boje, abychom je znovu potlačili.
Ztráty a zklamání mohou znamenat pro dítě konec světa a děti udělají cokoliv, aby odehnaly tyto nesnesitelné pocity a tak pláčou, vztekají se a vybuchují. Pokud se cítí bezpečně, když vyjadřují svůj hněv a my jdeme tomu hněvu naproti se soucitem, pak se jejich hněv začíná rozpouštět. A tehdy mohou mít přístup k těm hlubším, bolestivějším pocitům, které jsou pod tím. Takže zatímco my respektujeme hněv dítěte, objevují se slzy a strachy pod oním hněvem, které jsou hojivé (pro všechny lidi).
4. Stanovte jakékoli hranice, které jsou potřeba, aby všichni byli v bezpečí, zatímco uznáváte hněv a zůstáváte soucitní. „Jsi tak rozčílený! Nejradši bys dostal to, co jsi chtěl, hned teď. Je mi to líto, ale nemůžeš to dostat. Můžeš se klidně hněvat, jak potřebuješ, ale nikoho nebijeme, jakkoli moc se zlobíš. Můžeš zadupat nohama a tak mi ukázat, jak moc se zlobíš, ale nedovolím ti nikoho bít.
5. Stanovte hranice pouze na chování, ne na pocity. Čím soucitnější dokážete být, tím spíš vaše dítě najde cestu k těm slzám a strachům skrývajícím se pod hněvem: „Zlato, je mi moc líto, že je to tak těžké…říkáš, že tě nikdy nechápu…to musí být hrozné, možná se cítíš sám/opuštěný.“ Nemusíte souhlasit, jen uznejte jeho pravdu v tom momentě. Jakmile se bude cítit vyslyšený, jeho pravda se promění.
6. Chraňte sebe. Často je to pro děti prospěšné, když se proti nám bouří, takže pokud to dokážete tolerovat a zůstat soucitní, je v pořádku to dovolit, dokonce je to dobře. Ale pokud vás dítě bije, chytněte jeho zápěstí a řekněte „Tuhle nahněvanou pěst nechci blízko sebe. Vidím, jak moc jsi naštvaný. Můžeš bouchnout do polštáře nebo tlačit proti mým rukám, ale nedovolím, abys mě zranil. Děti nás ve skutečnosti nechtějí zranit – děsí je to a cítí se provinile.
7. Zůstaňte co nejblíže můžete. Vaše dítě potřebuje přijímající osobu, která ho miluje, i když se hněvá. Pokud se potřebujete vzdálit, abyste zůstali v bezpečí, řekněte mu „Nedovolím, abys mě zranil, takže se trochu poodejdu, ale jsem hned tady. Kdykoli budeš připravený se obejmout, jsem tady. Když na vás zakřičí „Běž pryč!, řekněte „Říkáš mi, abych šla pryč, tak já půjdu trochu dál, jo? Nenechám tě tady samotného s těmihle děsivými pocity, ale trochu se vzdálím.“
8. Nepokoušejte se mu domluvit ani vysvětlovat. Když je smeteno adrenalinem a dalšími „boj nebo útěk“ reakcemi, není vhodný čas na vysvětlování, proč nemůže mít to, co chce anebo ho přimět k tomu, aby připustila, že ve skutečnosti svou mladší sestru miluje. Uznejte, že se zlobí a ujistěte ho, že s ním zůstanete, než se uklidní.
9. Nepokoušejte se hodnotit, jestli to nepřehání. Samozřejmě že to přehání! Ale pamatujte na to, že děti denně zažívají zranění a strachy, které neumějí vyjádřit slovy a kterých si ani nevšimneme. Střádají si je a pak hledají příležitost, jak je „vyklopit.“ Takže když vaše dítě vybuchne kvůli modrému hrnečku a vy zrovna nemůžete jít pro ten červený, je v pořádku jen láskyplně přivítat „výbuch.“ Obvykle dokážete vytušit, když se dítě potřebuje jen vyplakat.
10. Uznáním hněvu pomůžete dítěti trochu se zklidnit. Potom mu pomozte jít pod ten hněv tím, že budete jemnější. Když dokážete opravdu cítit soucit s tímto bojujícím malým človíčkem, ucítí to a ozve se. Neanalyzujte, jen se vciťte. „Ty jsi to opravdu moc chtěl: Je mi to líto, zlato.“ Jakmile rozpoznáte pocity pod hněvem, pravděpodobně se zastaví a přestane vybuchovat. Uvidíte trochu zranitelnosti a možná i slzy.
Ďakujem Linde Malenovskej, za preklady takýchto úžasných a potrebných článkov
Celý článok a mnohé iné, si môžte prečítať tu :
https://aharodicovstvi.webnode.cz/news/a10-veci-na-ktere-pamatovat-kdyz-se-dite-zacne-rozcilovat/
